OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Bývalý kytarista legendárních MORBID ANGEL Eric Rutan se nám podruhé představuje v rámci své domovské kapely HATE ETERNAL. Pro pořádek dodejme, že tato hyperaktivní postavička smrtící scény ještě působí v poněkud diskutabilním projektu ALAS. "Král všech králů" se nahrával v Ericově vlastním studiu Mana (zkuste si jen tak pro zábavu tipnout jméno produkčního) a ke spolupráci na něm byli přizváni bubeník Derrick Roddy a také velice známé jméno ze světa čtyř tlustých strun - Jared Anderson (nyní Internecine). Chorý zpěv a obsluhu ostrých seker si pro sebe samozřejmě usurpoval náš pan Soběstačný.
Příznivci MORBID ANGEL si teď určitě mnou ruce v naději, že přichází zase jedna lahůdka a příjemné potěšení pro jejich zmlsanou soustavu sluchových kůstek, a to zrovna v těžké době, kdy jejich miláčci opět pauzírují. Ale pozor! Rozhodně bych nedával všanc těžce vydělané bankovky tak naivně. Především se mi zdá, že Eric Rutan si nakládá na svá bedra o dost více práce než je schopen unést. Jeho sólové snažení vyznívá opět (stejně jako v případě ALAS) celkem rozpačitě. Onu rozpačitost nehledejte v instrumentaci, protože Eric je skutečně nadprůměrným kytaristou, ale v jeho dalších aktivitách spojených s nahráváním. Tím mám na mysli posty produkčního, případně zvukaře, které měl raději přenechat zkušenějším. Hlavně zvuk bicích na "King Of All Kings" by si zasluhoval býti tvrdším a agresivnějším, vždyť excelentní práce Roddyho končetin si o to vysloveně řve! (s naprosto šílenou rychlostí bicích u HATE ETERNAL se mohou srovnávat snad jen KRISIUN). Hlavně zvuk ultrarychlých kopáků se mi zdá nevýrazný a plochý jako to pověstné tělo korejské ženy. Po produkční stránce není album nikterak katastrofální, ale na druhou stranu je v rámci žánru celá řada kapel, které jsou na tom lépe.
Na albu najdeme celkem 8 vyhlazovacích skladeb + jednu kompozici instrumentální, to celé na ploše o něco málo přesahující hranici třiceti minut. Ale ani tak krátká stopáž alba nedokáže při tak husté koncentraci enormní zloby a nenávisti zabránit jistému pocitu monotónnosti. Bohužel je to všechno o jen a jen o zběsilé rychlosti, bezbřehé brutalitě a totální absenci originality. Instrumentální práce je v podání Rutana i Andersona s jejich zkušenostmi logicky na vynikající úrovni, ale to už je v dnešním death metalu samozřejmost. Další známé jméno, které pomáhalo doladit tvář alba je Andreas Marshall jakožto autor coveru.
Takže to nějak shrňme : HATE ETERNAL natočili dobré, vysoce technické, neskutečně rychlé a brutální deathmetalové album, které ale v žádném případě neohromí originalitou ani zvukovou intenzitou. Pro fanoušky naladěné na vlnovou délku Krisiun nebo Internecine ale může "King Of All Kings" představovat vítané zpestření diskografie. A srovnání s MORBID ANGEL? Srovnání nesrovnatelného. "Gateways To Annihilation" představuje oproti "King Of All Kings" doslova gejzír kreativity a originálního přístupu. O jeho zvuku a produkci nemá cenu diskutovat, tvůrčí duo Morbidních andílků Azagthoth - Sandoval si takové základní věci vždy dokázalo na rozdíl od Rutana s přehledem pohlídat. Ale jak známo, chybami se člověk učí, proto rozhodně neodsuzuji HATE ETERNAL jako neperspektivní kapelu nebo ztracený případ, třeba mě příště Erik mile překvapí. Já osobně mu věřím. A co vy?
7 / 10
Eric Rutan
- kytara, vokály
Derrick Roddy
- bicí
Jared Anderson
- basa
1. Our Beckoning
2. King Of All Kings
3. The Obscure Terror
4. Servants Of The Gods
5. Beyond Redemption
6. Born By Fire
7. Chants In Declaration
8. Rising Legions Of Black
9. In Spirit (The Power Of Mana)
10. Powers That Be
Upon Desolate Sands (2018)
Infernus (2015)
Phoenix Amongst The Ashes (2011)
Fury & Flames (2008)
The Perilous Fight (DVD) (2006)
I, Monarch (2005)
King Of All Kings (2002)
Conquering The Throne (1999)
Engulfed In Grief / Promo 97 (split s ALAS) (1997)
Vydáno: 2002
Vydavatel: Earache Records
Produkce: Eric Rutan
Studio: Mana
-bez slovního hodnocení-
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.